wz
strana 1    strana 2    strana 3 parte     strana 4 - vaše kondolence     strana 5 - poslední rozloučení

27.7. 2016

Dnes jsem slavila své kulatiny. Abych pravdu řekla, nechtěla jsem narozeniny vůbec slavit, chtěla jsem to letos ztopit, ale máma přišla s myšlenkou, že bych je přece oslavit měla. Jako za starých časů, jako rodina.

Sešli jsme se tedy u táty, velice ho to potěšilo a pozitivně nadchlo. Od vyřknutí jeho diagnózy jsem ho neviděla tak dobře naladěného.Přichystala jsem občerstvení, dobře jsme se bavili a povídali si.

Já, mamča - i když jsou s tátou sedm let rozvedení, ségra a její manžel, já s přítelem a malý Martínek. Táta srčel energií a byl ve velmi dobré náladě a i dost toho snědl. Sám říká, že nechápe, že má takové chutě k jídlu. Smáli jsme se, že je to buď léky, které dostal na podporu chuti anebo námi rodinou a atmosférou, kterou mu vytváříme. K večeru, kdy ségra s manželem a mrňousem odešli, jsem si k tátovi lehla do postele, mamka s přítelem si sedli také do obýváku a povídali jsme si o všem možném. Táta pak řekl, že je smířený, a že to bere tak, že je na řadě. Ale stejně vím, že by chtěl hrozně žít a odejít nechce, ale nemá cenu se stresovat, to by mu nepřidalo, člověku v takové situaci nezbývá, než se smířit.

 Ale chceme tátu nadále pozitivně motivovat a nemluvit o jeho nemoci, ale odvádět ho od těchto myšlenek. Aby vyloženě každý den hezky prožil a nemyslel jen na to, kdy to už přijde :(  Jen mám obavy z toho, že dva týdny já i máma jsme měly volno a jsme u táty denně.  Prvního srpna obě nastupujeme do práce a už bude složitější tátu tak často navštěvovat jako doteď. Ale jsem ráda, že i rodina z máminy strany a i rodina táty a že nás je :) se velmi semkla a táta má návštěvy za které je velmi rád  a každý se mu snaží vštěpit  pozitivní myšlení.

Domů se už nevrátím

Tátu čekala 1.8.2016 pondělí hospitalizace na jednu noc. O víkendu jsme  ještě byli u táty doma, ale byl oslabený. V pondělí nastoupil do FN v Ostravě na lůžkovou část onkologického oddělení. Vzali mu krev a dělalo se vyšetření zda nemá metastáze do kostí. Dostal první náplast na bolest, která účinkuje 3 dny, tak se mu od bolesti výrazně ulevilo po dlouhé době. Také byla zajištěna strava oběd - večeře a táta si pochvaloval přístup personálu, bylo to 100 a 1 oproti tomu co si zažil v původní nejmenované nemocnici.

 Já byla první den po dlouhém volnu v práci a táta mi volal, že už se domů nevrátí, protože si ho v nemocnici nechají a sociální pracovnice mu vyřizuje hospic u Sv. Lukáše v Ostravě-Výškovicíh. Byl to šok, protože měl být hospitalizovaný na jednu noc, ale taťka jasně každý den slábnul, a já měla velké břímě z toho, že až ho pustí, jak tu péči o něj budeme zvládat, když jsme nastoupili všichni do práce, máma i já dojíždíme a já dělám navíc 12ctky. Neuměla jsem si to představit, proto se mi ulevilo, že má táta konečně péči, kterou měl mít už dávno. Ale k nejmenované nemocnici v určitém okresu pod který Petřvald spadá, se raději dále nebudu vyjadřovat a k určitému ošetřujícímu a to je hodně v uvozovkách to slovo - lékaři ! I když také velký podíl viny neslo jiné oddělení téže nemocnice...

Anebo mám tady napsat, že péči totálně zanedbali, že tátovi nechal jeho ošetřující lékař v nejmenovaném okresu po jasně stanovené diagnóze podepsat papír, kde se píše, že v případě potíží si má přivolat záchranku...a táta to podepsal. Ano, čekalo se na výsledky histologie, ale vše jim moc dlouho trvalo. Celý rok 2015 tam táta chodil s bolestmi zad, jen mu dali injekci a poslali domů i když jim táta řekl, že  nějak bez námahy hubne. Neudělali ani ten blbý rentgen. Táta se s těmi zády stále vracel a že se při chůzi zadýchává, tak ho pak poslali na plicní ambulanci, kde jim také vše trvalo. Rentgen nic neukázal, tak je táta prosil, ať ho pošlu na další jiné vyšetření, že už cítí a ví, že je něco špatně. Tak mu dali vypít tu tekutinu, myslím to je bílý fosfor? no a objevil se už nález s metastázemi a zase až po nějakém týdnu teprve poslali odběr tkáně na histologii...Bohužel to bylo ještě v červnu, kdy nemoc před námi tajil. Takže ho poslali z nemocnice domů a pak měl jeho lékař často dovolenou a nic neřešil, to mu ještě do papíru napsal, že 10. 8. 2016 se má dostavit na Sono a CT. Na co čekal? To by mě zajímalo, jak by se tam táta dostavil, totálně oslabený. Neřešil tablety prosti bolesti, neřekl tátovi možné následující postupy, jak se má pokračovat...žádné informace NIC - nechali ho napospas. Jen že ho doporučí po histologii do Nového Jičína, ale toho jsme se vůbec nedočkali. Pak táta zavolal mě a konečně vše řekl a já začala s přítelem jednat. Za jediný týden jsme toho stihli vyřídit tolik, co ten MUDr. ani sestry neudělali za celou dobu co tátu jakože strašně léčili! Ano chápu, že na plicní ho poslali až později, ale na vše měli čas! Táta měl s ošetřujícím lékařem domluvenou na začátku července schůzku, aby mu napsal silnější tablety proti bolesti. Táta jel do nejmenované nemocnice, aby mu po příjezdu sestra řekla, že pan doktor musel náhle odjet a má přijít za týden...jako, co to je za jednání! Tehdy tátovi velmi pomohl jeho obvodní lékař, který mu ty tablety předepsal ještě ten den a obvodní lékař podal tátovi informace, které v nejmenovaném okresu vůbec nezískal! Tak kde jako jsme! Co to je za nemocnici a přístup! Ještě teď mě to zvedá ze židle! a kdybych bydlela třeba někde daleko a táta by zůstal v této kvalitní  péči , tak by doteď ležel v bolestech doma a nedělo by se NIC, však rodina si už nějak pomůže ne?! A dále, měli jsme se sestrou domluveno, že až dorazí výsledky z histologie bude hned volat mému otci a já se pro výsledky zastavím, ať mohu dále jednat. Čekali jsme na výsledky asi 10 dní s tím, že jsme obden volali, zda už nepřišly. Byl pátek a já tak z hecu jsem si řekla, že zase zkusím zavolat, bylo kolem 12h. A sestra mi řekla:

- jo, něco jsem viděla

- jak, něco jste viděla, tak jsou tam nebo ne?

- ano přišly

- a proč jste nám to nedala vědět, jsme s vámi celou dobu domluveni, že budete tátovi nebo mě hned volat!

- no ale přes víkend stejně nic nevyřešíte

- vážená paní, to nechte na mě, zda vyřeším nebo ne!

- ale doktor tu není a já vám to nemohu vydat

- to nemyslíte vážně, jak není... a kdy tam bude?

- příští středu

- to jako mám čekat do středy? okamžitě, mi to okopírujte a do dvou hodin jsem u vás !

- ale já vám to nemohu bez doktora vydat

- mě to nezajímá, vy pořád máte na všechno plno času, doktor tam věčně není, chodí si tam jak do obchodu a táta je v bolestech doma

- ale pan doktor je nejlepší na oddělení, jsou na něho jen pozitivní reakce a on se stará....

- kdyby to tak bylo, tak nám už napsal doporučení do Jičína a ne, že to jen slibuje a furt se nic neděje...a nemluvte se mnou tak drze a povýšeně!

- tak, tak si přijeďte já vám to okopíruju

Po příjezdu už změnila své jednání, tolik už nezvyšovala hlas a drze neodpovídala, naopak, bála se nám výsledky histologie vydat, nakonec mi je dala (kopie) oproti občanskému průkazu s tím, že se ale bojí, že bude mít problémy a zase ta její věta, že přes víkend nic nevyřídím...

Ještě ten den jsme volali MUDr. který nám byl doporučen a domluvili jsme si hned na pondělí osobní setkání i s tátou a konečně se vše začalo hýbat kupředu! I když boj s časem se už u táty zastavit nedal!

Pro originál velikost klikni na náhled

 

I pro tátu, to bylo překvapení, že v nemocnici v Ostravě- Porubě zůstane a nabralo to rychlý spád, ale sám uznal, že doma by se nedokázal o sebe už postarat. Na druhou stranu na něj musela dolehnout tíha blížícího se konce: " Už mě opravdu nic nečeká, jenom ta smrt"

Ten den máma po práci večer vstoupila do tátova bytu a volala mi : " Otevřela jsem dveře a byla už tma, všechno tu na mě dolehlo, že se už domů nevrátí. Ještě ráno jsem mu pomáhala obléct ponožky, když jsem ho vypravovala do nemocnice. Táta byt dostal v roce 1980 od OKD, a žil tu 36 let, já o šest let míň . Ty ses narodila roku 1981. ( máma začala brečet ) Má ještě lednici plnou jídla z toho co jsme mu navařily, má tu ovoce, vzorně složené vyžehlené věci. Cítím všude jeho parfém, kterým se ráno navoněl a už se tu nikdy nevrátí, nestihl se s tímto místem ani rozloučit... "

2.8. 2016

Než se vypravím vlakem na noční směnu, stavím se za tátou, volala jsem mu to a je moc potěšený. Říká, že má chuť na hroznové víno a taky, že lékaři zvažují možnost radioterapie. O hodinu později mi táta volá, že radioterapii zamítli, byl trošku zlomený v hlase, protože mu to dalo jakousi naději :( Byla jsem naštvaná, že mu to vůbec sdělovali, měli se rozhodnout mezi sebou a ne mu dávat planou naději. Člověk se v této pozdní fázi nemoci totiž chytá každého stébla ! Už včera, kdy jsem si s tátou volávala jsem poznala, že se nemoc zhoršuje, má chycené hlasivky, hůř mu jde rozumět a špatně se mu mluví, také se rychleji nadechuje. Už to postupuje rychle. Ale když si to tak vezmu, s rakovinou žil nějaký rok a půl bez léčby. Kdy to v těle rašilo a příznakem byly ty záda, později zadýchávání se a pak zápal plic. Vlastně rok a něco s rakovinou plnohodnotně žil. Jezdíval na výlety, byl na Slovensku za rodinou, kromě bolesti zad ho nic jiného nevarovalo, nebolelo. Nyní jsme bohužel bez léčby dospěli do pozdní a zřejmě poslední fáze této zákeřné nemoci. Otázkou zůstává, kdyby se na to přišlo dřív a byla by zahájena chemoterapie - jaký život byl to byl? také tak plnohodnotný, téměř bez bolesti? Co je lepší a co ne ? Možná to tak mělo být...

Čím více se ale blíží stín konce, tím více chce táta žít a beznaděj je tak pohlcující :(

5.8. 2016 pátek

V úterý jsem byla za tátou v nemocnici a vypadal odpočatě, bez bolestí. Když jsem za ním vstoupila do pokoje v nemocnici dnes, vylekala jsem se. Ležel bledý v posteli a nemohl se pořádně nadechnout. Ptám se ho, zda má bolesti, řekl že ne, ty mu dobře tlumí, ale těžce se mu dýchá, protože je v místnosti velmi dusno. V provozu má pouze jednu plíci, a zahlcený krk metastázemi, není divu, že lapá po dechu. Otevřela jsem všechna okna i vstupní dveře, za chvíli se mu udělalo o něco lépe.

Stejně, ale vypadal velmi slabě, dala jsem mu nakrájený meloun na kostičky, který si přál, měl také chuť na bábovku a chtěl birely a ochucené neperlivé vody. K čemu se už omezovat? Dlouho si povídáme a mě je úzko z toho, jak je mu těžko. Je to trápení. Velmi si ale chválí personál a péči o něj, ale stejně, co se mu musí honit hlavou, ví, že to přichází a slábne každým dnem, to se nedá ani popsat.

Pán ležící ob lůžko vedle táty má pouze 47 let a je z Jeseníků. Vypadá ale na 60 let. Unavený, vyčerpaný, bez energie, dnes měl první ozařování. Přesto měl úsměv ve tváři, když jsme s přítelem vešli.

Táta si s obtížemi sedá a drží se madla na lůžku. Říká mi, že si přeje krásný pohřeb, hezké parte a hostinu a mě se to tak těžce poslouchá. Tohle bych nechtěla zažít, pomalu umírat bez naděje, bez úspěchu na vyléčení a čekat na den, kdy navždy odejdu. Nedá se to ani slovy vyjádřit, co jako dcera cítím, když se dívám na tátu, který se trápí a mizí mi před očima. Kde je ten silný muž kterým býval s jiskrou v oku? Doma nikdy moc neposeděl, často jezdil na kole, nebo výlety a teď? Sotva se postaví a dojde si na wc nebo se osprchovat, každý takový pohyb ho velmi bolí a oslabuje a to prožívá den za dnem už měsíc. Protože rakovina nebolí, jen v poslední fázi, do které můj táta bohužel dospěl.

Mě čeká od pondělí série vyřizování. Velmi mi pomáhá přítel, ale i nejbližší rodina. Ale objet a vyřídit musím vše já. Nemáme v tom zkušenosti, ani já, ani sestra, ani přítel. Vše si musíme zjistit. Jak správně sepsat plnou moc, má být přítomen u táty notář, nebo jak se to vlastně dělá? Odhlásit byt, el. , média. Vyklidit byt i sklep a uvést do původního stavu. Vyřídit pojistky a akcie táty, které si za život nasbíral a jsou na mé jméno v případě, že se mu něco stane. Jak se to vyřizuje a ruší? Vše musím zjišťovat, nemá to konce...Od diagnózy jsem se nezastavila, od chvíle, kdy mi táta zavolal a řekl, že je nemocný, je to jeden velký koloběh zařizování, hledání péče, jak dostat tátu z té nejmenované nemocnice a zajistit mu lepší péči...Ale vím, že to dělám pro tátu a to mě naplňuje i když pomoct, tak jak bych si přála, nedokážu... Je to těžké období, ale co je to oproti tomu, co musí každým dnem prožívat můj otec, když se probudí a ví, že je celý prolezlý, i v kostech...všude a postupuje to do mozku...

Ještě žiju a vše vnímám

Nějak mi dochází slova, je to tak nepředstavitelně strašná situace pro tátu. Stav se mu horší každým dnem. Dnes mu začaly otékat nohy a dýchá s obtížemi, hodně kašle. A přitom ví, že už vyklízíme jeho byt, ve kterém žil 36 let. Ví, že byt budeme dávat do původního stavu a vracet RPG. Musí to být pro tátu tak těžké vnímat to, že se mu ruší domov, že není návratu, že se rozebírají jeho věci, nábytek, vše co si za svůj život nakoupil a má k tomu jisté citové vazby. Je to jiné, když je člověk mrtvý a pozůstalí odhlašují a likvidují byt po smrti, než za života člověka. To je něco tak otřesného! Také mi táta poslal peníze na vlastní pohřeb, vše si uvědomuje a vnímá, ještě trošku chodí, šetřil si celý život, aby si užil důchod a teď ty peníze zasílá své dceři na vlastní pohřeb v 54 letech. To se slovy ani nedá vyjádřit ten pocit. Navíc, se jeho zdravotní stav každým dnem zhoršuje, musí být vyděšený, vystrašený, že se to blíží...trápí se už tak dlouho. Snad více NO COMMENT!

Bez komentáře

Dnes 7.8. 2016 byla ségra s mamkou navštívit tátu. Já byla bohužel v práci. Když vešly do pokoje, táta i pán, který s ním sdílí pokoj spali. Chvíli mamka se setrou čekaly a nebudily ho.

Mamka mi do telefonu povídá:

- ležel na posteli a byl moc pohublý, měl sice velké břicho, ale zároveň byly vidět žebra. Vylekaly jsme se, když jsme viděly jeho oteklé nohy, takové otoky jsem nečekala, má celou nohu jako medvědí tlapa, sestra si opatrně k tátovi lehla na lůžko a začala ho jemně hladit, nešlo to udržet a rozplakala se. Jako první se vzbudil ten pán a říkal, že v noci ani jeden nespali, protože oba nemohli popadnout dech, takže se v noci trápili. V tom se vzbudil táta a vytřeštil oči, velmi se polekal a pronesl " myslel jsem, že už jsem v nebi a vítají mě..."

Dostává první injekci morfia na ukrutné bolesti, jelikož má rakovinu i v kostech. Modlíme se, aby morfium účinkovalo na tyto bolesti co nejdéle, protože pak je to už jen nepředstavitelné muka. Četla jsem, že lidé, kteří mají rakovinu v kostech mají ke konci tak kruté bolesti, že celé hodiny křičí a prosí Boha o milost. Napadá mě, že když je nemocný pes, aby netrpěl, vpraví se mu smrtelná dávka jedu v injekci, ale člověk? ten musí trpět až do samého konce. V těchto případech jsem značně pro eutanazii !

Ani já ani sestra se neumíme vypořádat s tím, jak táta trpí, jaké musí prožívat bolesti. Já nemohu už nějaký ten pátek klidně spát, často se budím během noci i brzy ráno, první myšlenka je na tátu a jeho ukrutné bolesti. Mám z toho velmi stísněné pocity. Ale zdá se mi, že sestra to nese ještě o něco hůř... myslím, že nás to nějakým  způsobem už navždy poznamená....

A když uvážím v jakém stavu táta k datu 7.8. je a to má paliativní léčbu a je hospitalizován a měl by se 10.8. 2016 dostavit do nejmenované nemocnice k nejmenovanému MUDr. o kterém jsem již tady už psala, tak mi to prostě připadá, že tátu nechal všemu na pospas a věděl, že desátého, už se stejně nebude mít sílu dostavit...A dorazilo mě, když mi táta při jedné návštěvě v nemocnici v Ostravě řekl, že původní lékař který ho léčil, než mi vše oznámil a my začali jednat, mu řekl, že to není akutní...to jsem myslela že padnu...Pak se už nedivím, že měl neustále dovolenou a v ordinaci se vůbec nezdržoval, pro něj to prostě nebylo akutní...jen je mi líto těch havířů a jiných pacientů, kteří k němu nadále dochází.....doufám, že budou rozumnější než můj táta, popadnou kartu a půjdou jinam!

8.8. 2016, pondělí

Přijela jsem do práce s tím, že odpoledne se za tátou staví přítel a donese mu nakrájený meloun, tak jak to má rád, když už jiné jídlo nepozře. Za tátou se chci stavit v úterý. Je něco málo po 6:30h ráno a mě zvoní mobil. Očekávám, že je to paní z MÚ kvůli vyřízení plné moci, na které jsme se domlouvaly. Hovor přijmu, ale v telefonu zazní jiné příjmení, než jsem očekávala a nemocnice Ostrava....

- Je mi líto, že vám volám v tuto ranní dobu, doufám, že jsem vás nevzbudila, bohužel mám pro vás špatné zprávy. Včera večer se tatínkovi přitížilo a ve čtvrt na dvě ráno zemřel, je mi to moc líto....

Nebyla jsem schopna slova, reakci sebe sama nemusím zde popisovat, protože to popsat ani nelze. Je to neskutečná bolest, hrozná, nepopsatelná.... táta už není....

Podle všeho se udusil, nádor mu už zablokoval všechny dýchací cesty a vypověděly svou funkci i ledviny... Ihned jsem se uvolnila z práce, přítel pro mě přijel - dojíždím do jiného města a nohy se mi tak třásly, že jsem chvílemi nemohla ani jít. Nejhorší pro mě bylo vstoupit na onkologické oddělení a jít si pro tátovy věci. To jsem se musela venku před budovou hodně překonávat, cítila jsem se strašně slabá, ale vstoupit jsem musela. Když nesly jeho věci zabalené v pytli, přes který jsem viděla jeho tričko, hodinky, které měl do poslední chvíle na ruce, misky, do které jsem mu krájela meloun, hrníček, který jsem mu donesla...to bylo strašné pro mě! Přijmout ten fakt, že táta už není. Moje sestra téměř zkolabovala, bylo to šíleně těžké! A hned ten den jsme se dali do vyřizování pohřbu se všemi náležitostmi, pomníku, atd. atd...a dnes  9.8. v tom pokračujeme ....

Ještě v neděli 7.8. kdy jsem jela domů po denní směně, bylo 18:40h jsem napsala tátovi sms : Tati miluju tě, myslím na tebe, drž se, ale nevolej, šetři se....

Protože táta vždy po sms zprávě volával, psala jsem mu, at má vždy co číst, ale i jsem mu volávala, právě jsem věděla, že hned bude volat, tak jsem mu psala, ať nevolá a šetří se a on nevolal. Teď vím, že nevolal proto, že už možná spal, nebo se dusil, nevím... v jeho mobilu byla moje sms zpráva nepřečtená...už to nedokázal přečíst...možná jsem mu měla zavolat, ale když já ho nechtěla budit, kdyby spal....když jsem přijížděla na nádraží vlakem z práce, na obloze byl černý balon který letěl vzhůru k nebi a mě napadlo, zda to není nějaký signál, protože černý balon se často nevídá, většinou jsou barevné a popsané...a pak ráno ten telefonát, že táta už není....

Také chci zmínit, že táta do poslední chvíle dbal na svou image, jak tomu říkal. I když měl bolesti a dělalo mu to potíže, musel být každé ráno oholený, umytý a aby hezky voněl. I po dobu hospitalizace, každý den provedl svou už bolestivou a náročnou hygienu. Vždy o sebe dbal a jinak tomu nebylo i ve velkých bolestech doma nebo v nemocnici. Hrozně se držel a přede mnou a sestrou nedával svou bolest najevo a vždy říkal, že se cítí dobře, i když jsme věděly že ne. Byl silný a stále měl potřebu nás chránit před jeho utrpením... Kdyby se dožil toho, že by už nemohl chodit a museli by ho přebalovat, bylo by to pro něho něco nepředstavitelného, to byl nesl snad hůře, než samotnou nemoc...teď už se toho bát nemusí tati....

strana 1    strana 2    strana 3 parte     strana 4 - vaše kondolence     strana 5 - poslední rozloučení