wz

strana 1    strana 2    strana 3 parte    strana 4 - Vaše kondolence     strana 5 - poslední rozloučení     strana 6 - vázaná kniha

 Co je Rakovina      Malobuněčný karcinom / můj táta nechal v dole život      Co je chemoterapie   

 Videa  a odkazy        Film - Jdi za světlem        Nadace Pavla Novotného  

 

Diagnóza smrt aneb - když Ti vezmou naději - můj životní příběh

Šok

  10.7.2016

....po sérii služeb mě čekala 14cti denní dovolená. Konečně si odpočinu a vypnu od pracovních povinností. Těším se na chatu, kde se opálím a zaplavu si v přehradě. S přítelem vycházíme z bytu a mě zabliká mobil.

 Na displeji se objeví Táta. Napadá   mě, že by volal z Bulharska? Má tam přeci trávit svou dovolenou. Hovor příjmu, aniž bych tušila, že ve vteřině změní můj život.

- Ahoj dcerenka moja, ako sa máš?

- Ahoj tati, jakto, že voláš, ty nejsi v Bulharsku?

- Nemůžu

- Proč by jsi nemohl být v Bulharsku?

...chvíli je ticho, slyším jak se nadechuje a vysloví větu, která mi nedává smysl, můj mozek ji nechce přijmout

- Mám rakovinu plic a je to špatné...

V tu chvíli mi slovo rakovina zamrzne na rtech a odmítám tomu věřit! Je to jako úder, který vás v minutě skolí k zemi a nemůžete se ani nadechnout. Je to panika, která začne kolovat celým tělem, je to myšlenka, která přináší představu SMRTI! Ještě ten den musím tátu vidět, mám ale strach z toho co uvidím, změnil se? jak vypadá? Neviděla jsem ho od vánoc...Tři měsíce měl být v lázních a pak dovolená v Bulharsku, v kontaktu jsme bývali telefonicky. Užíval si života a já mu to přála.

Otevřel mi dveře a já měla slzy v očích, objal mě a dal mi pusu. Vešli jsme dovnitř a já sledovala každý detajl na jeho těle. Je hubenější, ale není to tak hrozné, vystrašený, ale jinak mi připadá v dobré kondici. Sedli jsme si a já četla jeho zprávu z vyšetření, řekl mi, abych se ale nelekla a já začala pročítat tří stránkový záznam o jeho nálezu... Ex horník, ex kuřák, rozvedený .... námah.dušnost, nechutenství, váhový úbytek....zhoubný nádor hilu pravé plíce, mnohočetné metastáze do plic, zaprášení plic...na hilus navazující expanze vel. 60x90x80mm - toto číslo mě uzemní...zachycené kostní struktury atd. atd. neoperovatelné... Podívám se na tátu, hlavu svěšenou kouká do země a také tomu nemůže uvěřit, rakovinu nečekal...

Takže jsi už něco tušil? Jak dlouho to víš?

Že je něco špatně si začal uvědomovat o vánocích 2015. Ještě před vánoci si stěžoval na bolesti zad, které ho neopouštěly, naopak sílily. Samovolně zhubl 4kg bez námahy. Ale jako bývalý horník tomu on sám nepřikládal žádnou váhu. Bolestmi zad trpěl často, přece jen 13 let v dole, zanechá následky. Chodíval na injekce, rehabilitoval, jezdíval každý rok do lázní, bolesti ustoupily i na pár let, pak se vrátily a tak stále dokola. Takže ho to vůbec nevyvedlo z míry. Chodíval na injekce do nemocnice v určitém okresu a schválně tuto nemocnici nebudu jmenovat. Bohužel, je v této nemocnici po celou dobu nenapadlo tátovi udělat jiné vyšetření, když rentgen nic neukázal. Až na velké naléhání táty, že je už něco špatně, že to cítí, mu dali vypít tu tekutinu, která vše ukázala.

Zpětně jsem si vybavila, že kolem vánoc mi volal z hospody. Byl přiopilý a říkal mi, že budu dědit, že sepisuje dědictví. Říkala jsem mu co blbne, že je opilý a nechala to být, táhlo mu na 55té narozeniny, které sice čeká v září 2016, ale měla jsem za to, že je to jen nějaký přechod. Pak mi to ale nedalo a druhý den jsem mu volala, zda není nemocný, říkal že ne a že je vše v pořádku.

Před vánoci byl ještě za rodinou na Slovensku, ve formě, usměvavý, jen občas říkal, že ho bolí záda, ale, že to ho trápí celý život. Nikdo se nad tím nepozastavil. Na vánoce jsem mu přivezla dárky a byli jsme spolu, vypadal v pohodě, nic mi nenaznačil a já ani nic nepoznala. Pak si vyřizoval lázně   s tím, že odjíždí do Luhačovic, loučili jsme se, přestali jsme si volat. Říkala jsem si, že se musí v lázních dobře bavit a žila jsem si svůj život. Přitom po týdnu se z lázní vrátil se zápalem plic, ale nikomu nezavolal, nedal vědět, udělali mu rentgen a když přišly výsledky nálezu, byl v šoku, tohle nečekal. V tu chvíli se odhodlal oznámit diagnózu nám, své rodině....

Beznaděj, lítost, pláč a vztek

...první tři dny jsem byla naprosto paralyzovaná neskutečným strachem o svého tátu, který se mísil s lítostí. Plakala jsem a nešlo to zastavit. Na prsou jsem cítila neustálé bodání a silný tlak...je to infarkt? Byla to úzkost, která se usadila v mé hrudi a tížila mě dokud jsem neusnula. První myšlenka ráno, která mnou projela...byl to sen? zdálo se mi to? Ale realita mě opět uzemnila, zase ten nekontrolovatelný pláč a těch myšlenek, které se mi honily hlavou.

Já nebudu mít tátu? Táta už tu nebude? Tak brzy? Taťka už tu pro mě nebude? nemohla jsem tomu uvěřit, ta realita je zničující. Opravdu se to děje? Zahltily mě tisíce vzpomínek, na to jak jsem vyrůstala, jak mě táta učil jezdit na kole, jak mě vezl v pubertě na koncert Kelly family do Brna, protože jsem dřív tak mladá nikam necestovala a měl o mě strach, jak mi založil spoření i sestře, aby nás do budoucna zajistil. Jak mi zaplatil jazykovou školu,našel mi skvělou brigádu, vzpomínala jsem jen na ty dobré věci s ním...na to jak mi říkal, že tady vždy pro mě bude a najednou to už nebude platit?

...a ta lítost....jak on sám se musí cítit s touto diagnózou, vědět, že má v sobě tak velký cizopasný útvar, který ho tíží na hrudi, ten pocit, že má v sobě metastáze a neustále se šíří, ten strach z bolesti, která postupuje jeho tělem a každý den sílí. Z toho, že třeba neuvidí vyrůstat svého vnuka, že tu nebude ani pro svou mladší dcerku, která mu po letech odpustila a vrhla se mu do náruče....Jak moc musí být vyděšený a neví kudy kam...pomůže mu někdo?

a lítost ve mě střídal vztek. Proč se na to nepřišlo dřív? Dva roky ho léčí na záda tím, že mu píchnou jen injekci a pošlou domů, proč sám táta to tak podcenil, proč nic neřekl? Mohli jsme už začít konat mnohem dřív, kdy naděje na úspěch byla podstatně větší....

Nechci se vzdát

Po proplakaných dnech i nocích jsem začala konat. Tělo se začalo dostávat z šoku, který mě paralyzoval a přestávala jsem brečet. Musím něco udělat, nemůžu nechat tátu na holičkách. Přece musí něco existovat, musí být nějaká šance na úspěch. Začala jsem hledat, na internetu, youtube, facebooku. Informace o rakovině plic, vydržela jsem hledat a nasávat semináře z videí i několik hodin denně, pak i dlouho do noci. Objevila jsem protonové centrum v Praze. Jejich webové stránky zněly slibně, bohužel jsem se na pomoc protonem zbytečně moc upnula. Našla jsem bezkontaktní laser v Olomouci, dobré specialisty na plicní onemocnění v Novém Jičíně.

Začala jsem vypisovat formuláře a přikládat jeho výpisy z vyšetření. Odpovědi se mi dostaly rychle. Bohužel, všechny zněly stejně ne-li podobně :

Dobrý den,

 

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte.

 

Podle popisu zaslaných lékařských zpráv je Váš tatínek léčen pro pokročilé onemocnění s přítomnými vzdálenými ložisky. V takovém případě není protonová terapie indikována, její výhoda spočívá v ozáření definovaného cílového ložiska v první fázi onemocnění. Z tohoto důvodu Vám na základě dostupných informací tedy bohužel nemůžeme léčbu nabídnout.

Doporučujeme Vám dále postupovat podle domluvy s ošetřujícím lékařem  

S pozdravem a přáním všeho dobrého.

 

Byla to pro mě jedna rána za druhou a realita byla stále neúprosnější. Na facebooku jsem se zkontaktovala s pár lidmi, kteří rakovinou procházejí, nebo měli příbuzného s touto nemocí, bohužel, bez úspěšného konce.

Nasávala jsem všechny možné informace o této nemoci a mezitím jezdila k tátovi a uklízela mu, vařila, pomáhala i mladší sestra, která to nese také velmi těžce. Vyzvedávala léky a bohužel byla svědkem toho, jak táta každým dnem slábne, jak ho rakovina požírá a léčiva přestávají účinkovat proti bolesti.

Podařilo se nám sehnat díky určitému člověku  primáře, který se nás ujal a i když jsme k němu přišli ve stádiu se kterým nám nemůže pomoci a více nabídnout, prokázal lidský přístup a snažil se těžit i z toho mála, které má k dispozici...

Velké Díky patří určitým lidem z nadace Pavla Novotného za velkou podporu a následnou pomoc ve vyřizování určitých záležitostí!

 

Vnímám na tátovi jeho strach, úzkost, bolest. Na to, jak moc chce ještě žít a být mezi námi, jak se dívá na krajinu kolem sebe, když jedeme do nemocnice, jak pozoruje stromy a sleduje okolí. Jak moc chce žít a nechce odejít...

 

Výsledky histologie

 

Skoro deset dní jsme čekali na výsledky histologie, bez kterých vás nikam nevezmou. Potřebují znát typ nádoru, aby se mohla zahájit určitá léčba. Během těchto dní jsme věřili v malý zázrak, že to nebude tak zlé, člověk pořád věří i když je všem okolo jasné, že to bude špatné. Během těchto dnů, přestaly účinkovat tablety na bolest a museli nám předepsat silnější, účinkovaly jen chvíli, teď už ty silné si bere dvoje....

 

Po přečtení zprávy jsem měla špatnou náladu, jakoby všechno snažení a úsilí bylo zbytečné a co teprve taťka, zase ho to koplo k zemi.

 

MALOBUNĚČNÝ KARCINOM S MNOHOČETNÝMI METASTÁZEMI... velmi agresivní typ nádoru, který už metastazuje v rané formě výskytu.... stádium 4b, pak následuje 4c a pak je 5-smrt!

 

 

25.7. 2016 pondělí 

 

Dnes nás čekal náročný den. S přítelem jsme ráno přijeli pro tátu a jeli jsme za určitým MUDr., který nám byl doporučen , aby stanovil, zda bude léčba chemoterapií možná. Naděje je stále ve vzduchu. Sestra mi přála hodně sil...vím, že to máš těžké a děláš pro tátu první poslední ... psala mi v sms zprávě.

Vešla jsem do bytu. Táta seděl na posteli připravený. Říkal, že se stačil oholit, ale musel si při holení sednout, tablety na bolest účinkují stále méně, říkal, že málem odpadl, jak bolest udeřila v plné síle. Dal si další tabletu, ta zabrala.

Šli jsme po schodech dolů, ještě, že bydlí v prvním patře. Zadýchával se, byl tak slabý, držel se mě kolem ramen.

V nemocnici se nás hned ujali, šla jsem pro vozík i když ho táta zprvu odmítal, sám si chce dokázat, že ještě na to síly má...ale není to pravda...vždy byl soběstačný a rád hezky vypadal a teď, nedokáže přijmout ten fakt, že to tak přestává být.

Za vozík byl nakonec vděčný. K MUDr. jsem vstoupila spolu s tátou. Začal sepisovat zprávu a ptát se táty na nejrůznější věci. Je to praktik s dvacetiletou zkušeností. Když dopsal, podíval se na tátu, pak na mě a řekl, že bude mluvit narovinu. Táta souhlasil.

Je mi líto, ale je to špatné, nebudu vám lhát! Jste ve 4. stádiu nemoci s velmi rozsáhlými metastázemi, bojím se, že se rozšířily do kostí, játra nefunguje jak má, ztratil jste svalovou hmotu a jste velmi slabý, udělám vám testy, ale i bez toho vím, že chemoterapie možná nebude, zabila by vás.

Táta se zeptal, kolik života mu asi zbývá...doktor řekl půl roku.....táta panicky vytřeštil oči adoktor dodal až rok...ale já věděla, že to není pravda. Nevím, co se muselo tátovi odehrávat v hlavě, musel se neuvěřitelně držet. Musí být neskutečně těžké, když vám naordinují diagnózu smrti a vezmou vám naději.

Navíc i kdybych do chemoterapie šel...pokračoval...ale nepodepíšu se pod to...prodlouží vám to život max. o 3 měsíce...ale co to bude za život? v nesmírném utrpení...táta mu dal za pravdu, že se chemoterapie stejně bál, ale na stranu druhou v ní i věřil. Budu se snažit, abych váš život co nejvíce zkvalitnil...v překladu...budou se mu pouze tišit bolesti. Je to tzv. paleativní léčba, která nemoc ale neoddálí ani nezhorší. Nejrychlejší možnou hospitalizaci zařídil na 1.8. 2016 pondělí

Táta pak šel na  kapačku a odběry, zda tedy té chemy by byl schopný...i když výsledek je jasný.

Byla mu předepsána nejrůznější léčiva na podporu chuti k jídlu, imunity, aby nezvracel, bolest atd. atd a já si uvědomila, že to co jsem vše četla je pravda. Rakovina je neuvěřitelný byznys!

Když byl táta na kapačkách, zašli jsme s přítelem ještě za  doktorem a vedli jsme ještě jeden rozhovor. Řekl mi narovinu jak to chodí. O nemocného, u kterého je léčba neúspěšná se stará rodina. I když členové rodiny dojíždí do práce a mají toho dost, tak se prostě stará rodina. Z táty se stane během pár týdnů? ležák.... a pak přijde smrt... měli bychom si zařídit hospice, jiná možnost není. a pak dořekl, nevidím to ani na ten půlrok, přijde to velmi rychle...

 

Tohle tátovi přeci nemůžu říct, nemůžu mu vzít odhodlání s jakým chce přesto všechno bojovat. Na druhou stranu mám šílený strach z toho co bude...co když neseženeme místo v hospicu, jak se o tátu postaráme, když musíme chodit do práce a já nebydlím ani zrovna nejblíže. Jak si s ním poradíme? Co mám dělat, až se začne dusit, nebo až ho uvidím umírat? Kdo mě na to připraví? Jak se s tím vůbec můžu vypořádat vidět ho umírat?

 

Přijeli jsme s tátou domů. Nemluvil, měl slzy v očích. Jak se může cítit člověk, kterému dohořívá svíčka a není pomoci? Co může být horšího než pomalá smrt? čekání na smrt? Přijde zítra? nebo za měsíc? A co bolesti ? Jak je budu zvládat ? To co se musí honit tátovi v hlavě musí být něco nepředstavitelného....

Segruška se také stavila. Táta už ležel ve své posteli. Hupsla k němu přesně tak, jak bývala dítětem a objali se, schoulila se mu do náruče a oba začali plakat a mě mohlo puknout srdce z té beznaděje, z toho smutku, z té lítosti...

 

strana 1    strana 2    strana 3 parte    strana 4 - Vaše kondolence     strana 5 - poslední rozloučení     strana 6 - vázaná kniha

zpět

 

 

Vsevjednom.cz